Kytiček mám nafocených ....

 

..... už spousty, ale teď udělám 

malou odbočku a vrátím se k jedné červnové kulturní akci. Po vernisáži Petra Vápeníka v Berouně, jsem tentokrát navštívila jinou, a to v ambitu kláštera u Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí. Jak jsem dlouho nevěděla kudy vlastně do kostela (Pražák Vltavou křtěný) tak jsem netušila že se zde nachází i takové krásné místo které dodá vystavovaným artefaktům tak krásný rámec. Mimochodem Petr tam měl svých pár fotek na výstavě vloni pod záštitou ČAAF, v překladu České asociace amatérských fotografů. Mnou a vlastně i Petrem navštívenou výstavu, protože jsme se tam sešli, pořádala společnost Czech art foto. Za tou stojí výborný fotograf Martin Skřivánek se svojí ženou Maruškou Stuchlíkovou. Několikrát mě už na jejich akce zval, jenže vzhledem k tomu že operují hlavně na Moravě, ve Zlíně a Uherském Hradišti, mám to bez auta trochu z ruky. Až tentokrát se zadařilo, byla jsem na chatě a navíc bez původně plánované návštěvy dcery s Bobulí, takže program na sobotu byl jasně daný. Praha, Panna Marie Sněžná a fotky....

Těch bylo hodně, a od mnoha fotografů českých ale i zahraničních, v čele se doayenem české portrétní fotografie Milošem Schmiedbergem, přes Roberta Vano, Davida Krause a jiné. Protože téma bylo "Žena" šlo o portréty žen a ponejvíc i ženami focené. Tentokrát byly dokonce v přesile, a mě překvapilo kolik skvělých fotografek mezi ženami je. Dokonce jsem se s velkou radostí potkala s jednou s kterou se známe jen ze skupiny na FB. Musím říct, že jsem měla dokonce strach co tam budu dělat když tam nikoho neznám, to že nakonec dorazí Čerf jsem se dozvěděla až při cestě tam, ale fotografové jsou docela zajímavá entita, dají se do řeči s každým kdo má v ruce nebo na krku foťák a baví se s vámi velmi srdečně. Nakonec se z toho vyklubaly dvě suprové hodiny a ještě příjemná zpáteční cesta s onou fotografkou z FB plus jako bonus pozvánka na workshop s hodně dobrým fotografem a důrazné doporučení k podání si přihlášky do ČFFU, což oboje

 hodlám udělat ....

Červená + oranžová ....

 

.... dvě žhavé letní barvy. Byť moc modelek

a modelů nemám. Nepočítám - li ovšem vlčí máky, kterých se mi na zahradě vyskytuje stále víc a víc, i když letos jsem se jim snažila trochu určit hranice. Ty budou mít ovšem svou samostatnou ukázku

 na blogu ....

A z výšin opět .....

 

.... sestoupíme na zem, a to přímo mezi

květinky. Některé jsou ze zdejší zahrady, jiné ze zahrady na chatě. A jak bude vidět, jsou i z brzkého jara či léta. Dneska začneme kombinací zelená + bílá. Jak už je samozřejmostí, všechna kvítka v následujících článečcích jsou focená různými starosklíčky ....

Když se podívat na Vídeň .....

 

.... tak pěkně z výšky. Jen to chce místo odkud

jí máte jako na dlani. Buď si vyšlapete kolem 260 schodů na věž sv. Štěpána, nebo mnohem pohodlněji po menším množství schodů či s použitím výtahu právě v Domě moří. Přehlídnete odtud vlastně skoro celou Vídeň, protože ta, narozdíl od Prahy, leží na rovině. Na placce. Pod posledními vrcholy Vídeňských Alp a vlastně se táhne až k Mikulovu, a když se to tak vezme pokud nepočítáme Pálavu, tak skoro až k Brnu. To se to pak kouká všemi směry a stále vidíte město, až k obzoru. Ale nevidíte jediný kopec, který by překážel ve výhledu. Tohle se vám ovšem v Praze nestane, ta má svůj krásný kopcovitý profil. Co je na Vídni krom plackoidní podoby zajímavé je, že nejen je městem kaváren, muzeí, všudypřítomných připomínek Rakouska - Uherska a císařství vůbec, ale také je městem střešních nástaveb a městem s překvapivým množstvím střešních zahrad a zahrádek. To je pak žůžo bydleníčko, jste v zeleni, ve velké městské aglomeraci ale máte klídek, život města k vám doléhá už jen jako vzdálený šum.

Nevím jestli vůbec má .....

 

.... cenu nějak tohle notoricky známé

místo víc představovat, protože o něm již bylo napsáno mnoho článků. I já mám na blogu nejmíň čtyři. Nicméně pokud jdete na návštěvu vídeňské zoo, prostě tady to nemůžete v žádném případě přehlédnout. Ano, mám na mysli samozřejmě letní sídlo rakouských císařů a císařoven zámek Schönbrunn. Viděla jsem ho už v zimě, na podzim i teď na začátku léta, viděla jsem ho z venku i část zevnitř. Takže tentokrát jen hopem. Spíš šlo o další části a stavby v jeho rozlehlém parku .....

Jen tak bokem .....

 

.... pokud by jste někdy chtěli Dům moří

navštívit, doporučuji spíš v zimě než za parných dní. Ono vyhřátá ohromná akvária, vyhřátá část pro opičky a papoušky, či suchozemské plazy dokáže pěkně zatopit a pokud je navíc venku slunečno, a tím pádem i prosklené stěny topí, vylezete ven pěkně zpocení. V zimě to ovšem může být příjemné se pěkně v mraze vyhřívat spolu s ostatními obyvateli věže.

Další expozice která nás čekala byla opět tak trochu záhřevná, přejížděli jsme totiž do vídeňské zoo v parku u zámku Schönbrunn. Tahle zoo je zároveň nejstarší na světě, ale i nejoceňovanější zoo v Evropě.

Byla založena již v roce 1752 císařem Františkem I. a pro veřejnost se poprvé otevřela v roce 1792. Plochou nepatří mezi ty největší, ale najdete zde na 700 druhů zvířat. Jako největší lákadlo jsou samozřejmě pandy velké, ale i koalové (k těm jsme nedošli), pandy červené, surikaty nebo lední medvědi. Uprostřed zahrady stojí krásný letohrádek Marie Terezie v kterém je velká restaurace od níž se paprskovitě rozbíhají cesty k expozicím. Ale nejen zvířata, ale další přidanou hodnotou je nádherný zámecký park s ohromným skleníkem a rozáriem, no a pak samozřejmě samotný zámek Schönbrunn a gloriet nad ním. Zhruba týden po naší návštěvě se před zámkem konal každoroční letní koncert Vídeňských filharmoniků který živě přenášela i Česká televize, takže jsem si užila i kulturní podobu parku ....

Zatímco o květnových .....

 

.... svátcích jsem se pohybovala jen v okolí

Prahy nebo chaty, poslední květnový den už jsem opustila hranice republiky. První letošní zájezd byl, vlastně skoro jak domů, do Vídně. Protentokrát za rybami, obojživelníky a zvířaty do Haus de

 Meeres, čili Domu moří a do schönnbrunské zoo, kde jsou samozřejmě hlavním lákadlem pandy velké. Popravdě jsem na tenhle zájezd chtěla jet už před čtyřmi lety, jenže byl okamžitě vyprodaný, a já mezitím objevovala jiné destinace. Takže když jsem ho zas objevila v nabídce, už jsem neváhala a zakoupila jej.

Haus de Meeres je osm pater akvárií, terárií i možnost procházet mezi opičkami, papoušky, lemury a želvami a z restaurace v posledním patře si vychutnat 360° výhledy na Vídeň. To vše v dělostřelecké věži z II. světové války. Těch věží (Flaktürme) bylo postaveno nacisty šest, vždy zdvojené, v pomyslném trojúhelníku okolo svatoštěpánského dómu. Jedna z věží nesla v tzv. vlaštovčích hnízdech protiletadlová děla, flaky, a druhá věž byla radarová a zaměřovací. Ale ve věžích byly i kryty, nemocnice, tovární hala či velitelské stanoviště. Byly zcela soběstačné ve všem a patří k největším bunkrovým stavbám na světě. Po válce je chtěli spojenci zlikvidovat, ale věže stojí v tak husté městské zástavbě, že je raději nechali stát tak jak jsou. Patří mezi kulturní památky a tak se nesmí ani zbourat ani významně měnit jejich podoba. 

Věž v které je Haus de Meeres stojí nedaleko ulice Mariahilffestrasse a je to drobeček vysoký 47,3 m o půdorysu 31x15 m. Na věž plnou akvárií se změnil již v roce 1957. Ovšem tak dokonale, že ani nepoznáte kde se vlastně nacházíte. Jedině když navštívíte v jednom z pater expozici v původní podobě věže ....

Druhý květnový svátek ....

 

.... kdy se slaví den vítězství, jsem 

zvítězivší nad tou kupou práce kterou jsem si částečně vymyslela či jsem k ní byla okolnostmi přinucená, vyrazila slavit i já. Tentokrát jen za humna. Původně jsem měla v plánu mnohem větší okruh, jenže v půlce procházky mě přepadla taková neskutečná nechuť k tomu byť jen pomaloučku zvedat nohy, že jsem si jí při nejbližší příležitosti (rozumějte odbočce z cesty) okamžitě zkrátila a nabrala zase směr domů. Nevím jestli se vám to taky někdy stává, prostě v jednom okamžiku si jdete ejchuchů a říkáte si dám klidně deset kiláků, a v druhém začnete šíleně tu cestu před vámi nesnášet a jediné co se vám zjevuje před očima je  křeslo, nebo ještě lépe gauč na kterém spočinete se zavřenýma očima a říkáte ať všichni a všechno vám dají svatej pokoj ... prostě jsem to přepískla s tou prací a dopadlo to na mě jak deka.

Probouzející se listnaté lesy se svými mnoha odstíny zeleně jsou pravý balzám pro oči, duši i upracované tělo ....

Jako nadšený fotograf ....

 

.... květů, mám raději honosné 

barvami a květy hýřící parky francouzské. Ale pokud jdete v pravý čas, i v poklidném a umírněném parku anglickém najdete květů dost.

Docela mne překvapilo jak dost ....

Jak nejlépe oslavit ....

 

.... svátek práce nežli se na práci vykvajznout

a jet na výlet. A to jsem také udělala. První květnový svátek jsem se vypravila jako již tradičně na jarní výlet na zámek Dobříš. Sluníčko od rána slibovalo krásný květnový den, bylo tak akorát teplo a tak jsem vyrazila. Mám to od chaty nějakých dvacet minut autobusem, čili naprosto ideální když je člověk na ty busy odkázaný ....

Kultura podruhé ....

 

.... čili hurá do Berouna! 

Už pokolikáté jsem byla od Čerfa pozvaná na vernisáž jeho výstavy, jenže nikdy mi to nevyšlo. Výstavy jsem stíhala, ale abych mu oplatila jeho návštěvu na mé vernisáži, to se nějak stále nedařilo. Až teď se krásně propojily svátky, má dovolená a tím pádem i možnost konečně se Petrovi vernisáže zúčastnit.

Jak asi z jeho blogu víte, vernisáž byla 5.5. v pět hodin v Berouně. Spojení jsem měla ze Smíchova náramné, dokonce se mi i podařilo v Berouně nezabloudit, takže za deset pět jsem byla na značkách.

Galerie Holandský dům je malá příjemná galerie, v některých chvílích až moc malá, to podle toho, jak se přelévaly hojné vlny Čerfových známých i neznámých hostů. Oproti nim jsem měla výhodu v tom, že všechny vystavované fotografie znám buď z blogu nebo výstavy v Chotěšově, takže pokud jsem se nedostala k detailnímu posuzování a pokyvování hlavou před fotkami, nic tak strašného se nestalo. A jako bonus jsem si odnesla tentokrát i další osobní setkání z jedním z blogerů, Honzou Turoněm alias Ian Dury, a jeho příjemnou přítelkyní .....

Kultura poprvé ....

 

.... aneb něco jako telepatie.

Když jsem se domlouvala s Padesátkou na tom, kdy a jestli vyrazíme na naší klasickou pražskou potulku, říkala jsem si v duchu, že bych jí mohla zaúkolovat aby zas našla nějakou výstavu, ať potěší člověk i ducha a oko něčím jiným než Aperolem. Napsala jsem datum kdy přijedeme na chatu a ona mi obratem, aniž bych ještě něco řekla, poslala odkaz na fotografickou výstavu v UMPRUM. Přiznávám, že jméno fotografa mi vůbec nic neříkalo, ale proč se nejít podívat, že?

Z naší obvyklé destinace, tedy farmářských trhů na náplavce jsme to vzaly procházkou až k muzeu, což je uvnitř opravdu krásná budova v které jsem, ostudně, byla poprvé. 

Jméno Fred Kramer mi opravdu bylo neznámé, ale když jsem viděla fotky hned mi začalo svítat. Tohle jsem přece znala z titulních stránek Ženy a módy, Praktické ženy, z výloh obchodů nebo velkoformátových reklam v Domě módy! Fred Kramer byl totiž nejvýznamější český reklamní fotograf v období mezi padesátými a osmdesátými lety. Fotil pro Skloexport, Jabloneckou bižuterii, Centrotex, Kovo, Žena a móda ale i nafotil třeba obal na desku Jiřího Korna, portrét Olgy Schoberové na titulní stránku časopisu Fotografie, nebo portréty Judity Čeřovské či herečky s tragickým osudem Jany Novákové. Jeho asi nejznámější reklamní fotografií je tzv. Košířská madona, která se objevila v osmdesátých letech na titulní stránce samizdatové Revolver revue. Materiály k této první retrospektivní výstavě jsou z rozsáhlé autorovi tvorby a UMPRUM je věnovala paní Kramerová.

Fred Kramer zemřel v roce 1994 a skoro až do své smrti působil jako externí pedagog na pražské FAMU. 

Víc o výstavě se dozvíte zde .

Návrat do reality .....

 

.... po čtrnácti dnech sice sakra pracovní

dovolené, je vždycky děsná pecka. Nejen že to je vždy o úklidu celého domu, neb polovice na nějaký úklid zvysoka kašle, ale navíc to je o zahradě, která je vždycky zarostlá jak džungle. Nicméně tentokrát jsem byla, a to přiznávám že mile, překvapená. Asi díky tomu, že jsem se domluvila se synkem že chodil měnit kočičákům písek a ti pak neměli touhu udělat si toaletu z celého domu. A i tomu, že Bobíšek prostě protestoval proti tomu, že nejsem doma tím, že začal občůrávat nohy u židlí a stolu. Takže musel po něm stále vytírat. A tak mi zbyla zahrada. Ovšem ta je výživná. Trávu sekám už tři dny, protože jsem nejdřív čekala na opravu pojezdu, pak mi na rehabce rehabilitační zakázala cokoli dělat, pak se mi naprosto záhadně  rozbila přes noc páčka na plynu, sekačku mi nastartoval pomocí šroubováku soused, takže jsem aspoň dnes stihla posekat nahrubo a zítra budu sekat dál ....

Dovolená byla, jak už jsem zmínila hodně pracovní, ale i tak jsem si stihla udělat nějaké výlety. První a tradiční s Padesátkou po Praze a na retrospektivní výstavu reklamních fotografií našeho kdysi nejlepšího reklamního fotografa Freda Kramera, pak konečně! na vernisáž Čerfových fotek v galerii v Berouně a poslední, taky tradiční, na zámek a park do Dobříše. Ze všeho samozřejmě jsem udělala nějaké fotky. Ale i před odjezdem jsem něco stihla nafotit ještě něco jarního na zahradě ....

Každoročně na velikonoce ....

 

.... beru tvorbu přání na sítě a blog velmi seriózně.

Takže letos jsem si řekla ale co, velikonoce jsou i o veselých věcech!

P.S. Pesany mi takhle zvládla velikonočně upravit AI 😉

Jak je ten svět malý .....

 

.... aneb když zažijete pocity celebrity.

Nevím kolikrát se vám stalo, že vás někde někdo oslovil a řekl: " Jé, vy jste paní / pán XY, že? Já vás znám z blogu! " Mě poprvé a byla jsem z toho trochu perplex. Vždyť můj blog nepatřil nikdy k těm, které by nějak vybočovaly z řady nebo měl nějak velkou fanouškovskou základnu. Jenže ve středu se mi právě tohle přihodilo. Zahajovaly jsme právě s dcerou a Bobulí společně naší novou sezónu kavárenských povaleček v Litomyšli v nově zrekonstruovaném Choco caffé, když tu ke mě přistoupila drobná černovlasá paní a říká mi: " Dobrý den, vy jste paní Vendy, že? Z Dandíka? A jste tu s dcerou a vnučkou, že? " Já chvíli zírala a pak jsem odpověděla že ano. A ona povídá že patřila také do blogerské rodiny a měla blog Maja, nebo Majka doll, tedy pokud jsem dobře v tom šoku rozuměla. Prostě blog o panenkách. Zřejmě. A ještě dodala: " Já jsem z Třebové a vy z Rybníka " .... Pak se rozloučila s tím, že nebude rušit a odešla. Dcera na mě nechápavě koukala a já asi tak stejně na ní. Bylo to moc milé a já ještě jednou moc oné blogerce děkuji za ten chvilkový úžasný pocit že vás cizí lidé někde poznávají a říkají vám jak se jim to co děláte líbí. Moc často tenhle pocit nezažívám ani od těch nejbližších .....  Mrzí mě, že jsme si nemohly o blogování a o tom co nás baví víc popovídat, jestli viděla moje fotky vloni nebo předloni na výstavě, jestli ještě dál někde pokračuje ....