I kdyby si zase tyto .....

 

.... pošmourné dny zasloužily nějaké 

optimistické květy na podívání, dnes si dáme první nášup fotek z mého po tolika letech focení úplně prvního fotoworkshopu. Ten se konal v půlce srpna pod vedením opravdu skvělého fotografa a cestovatele po celém světě,  Garika Avanesiana. Sešlo se nás pět stejně postižených bláznů, kteří si bez foťáku nedovedou představit žádnou cestu, dovolenou či výlet. Navíc co bylo hlavně mě velmi sympatické, plán který mi do messu Garik nastínil neobsahoval jen focení ale i zastávky v kavárnách a jim podobných zařízení....

Sraz byl v devět na Pohořelci a z něj jsme pak pomaloučku, protože jsme se na některých místech zdrželi docela dlouho, došli až na piazettu u Nové scény. Počasí přálo, Garik se o nás staral skvěle, podělil se nejen o své zkušenosti se street a portrétní fotografií, ale i povyprávěl něco ze svého vcelku dobrodružného života. Skvělý byl jeho přístup jako mentora. Nechal nás ať si fotíme a jen nás jemně korigoval a upozorňoval na chyby. Já osobně doufám, že příští rok se opět sejdeme a užiju si to tak jako letos, protože takováhle partička mi tu strašně moc chybí ....

A prší a prší a .....

 

.... a prší. Už druhý den. A já jsem slušně

řečeno hódně naštvaná. Těšila jsem se že si vyzkouším novou aku strunovku, potřebuju zasázet do záhonu nové trvalky a místo toho dřepím doma, a čučím z okna na šedou oblohu a provazy deště. 

Takže by to chtělo něco .... jo, něco optimistickýho. A co je optimističtější než žlutá barva květů. Občas říznutá modrou. Jako když je krásné počasí. Prostě sluníčko a modrá obloha trochu jinak ....

Kdyby bývala situace jiná ....

.... teď bych místo toho abych seděla u 

notbůčku a smolila tohle povídání a chystala se nervově na stříhání živého plotu, kochala bych se pohledy na rakouské Alpy. Jenže deset dní záskoku za kolegyni která měla dovolenou mě vyšťavilo natolik, že moje těšení se na cestu za touhle krásou se změnilo v absolutní nechuť kamkoliv se vypravit a ještě tam lozit a funět do kopce. Navíc mne začalo zlobit levé tříslo, několikrát za den mne v něm neskutečně zabolí, a já pak pajdám dost dlouho jak Peyrac. Což v horském terénu není dvakrát žádoucí. Takže jsem nakonec zlanařila sousedku která jela za mne aby se nemuselo nic rušit. Ale bez výletu nezůstanu, jen prostě nepojedu nahoru, nýbrž dolů. A ještě si zamlsám čokolády .... vybrala jsem si totiž jako náhradu zájezd do rakouské čokoládovny Hof, plavbu po největším podzemním jezeře v Evropě a návštěvu komplexu zámků Laxenberg, jarním to sídle Habsburků nedaleko Vídně. Sousedka má za úkol mne informovat o stavu cesty a pokud bude ještě příští rok možnost jet, pojedu tedy příště .....

Jak si letos .....

 

.... v tom deštivém jarním období vedly klemátisy?

Nadmíru dobře. Kvetly mi zatím asi nejvíc co je mám. I když mne stále na nich trápí nějaký neduh, nedokáží celou sezónu kvést rovnoměrnými květy, navíc jsou i všechny další deformované. Co je příčinou nějak nemůžu zjistit. Jestli je to tím, že nejsou nijak hnojené, špatnou zeminou, fakt nevím. Už jsem některé i přesadila, ale výsledek je stejný. První květy krásné velké a další menší a menší. Třeba by jste mi někdo kdo se jejich pěstováním zabýváte mohl poradit. Byla bych moc ráda....

Robert Vano - Příběh člověka ....

 

.... je retrospektivní výstava více než 150 barevných

i černobílých fotografií zahrnujících 70 let života a 50 let uměleckého působení na poli portrétní fotografie. Expozice vás provede New Yorkem, Milánem, Paříží až do Prahy, tedy do měst kde Robert Vano postupně působil a přes třicet let byly a jsou jeho domovem.

Na výstavě jsou k vidění i dosud nepublikované fotografie ze 70. a 80. let a nové projekty. Ke shlédnutí je i filmový portrét autora, kde se divák dozví mnoho z jeho profesního i soukromého života.

Výstava je výjímečná i tím, že se jedná o poslední výstavu a symbolicky uzavírá jeho celoživotní tvůrčí kariéru.

Robert Vano se narodil v Nových Zámcích v roce 1948 maďarským rodičům. V osmnácti letech po maturitě emigroval do USA, kde začínal v úplně jiném oboru než fotografie. Pracoval totiž jako vizážista a kadeřník. Později začal pracovat i jako asistent významných módních fotografů. Na radu jednoho z nich začal s focením i on sám, a hlavně podle jeho slov s tím co měl rád. Čili s mužskými modely. Tak začaly vznikat jeho celosvětově známé akty.

Od 80. let začal již pracovat jako samostatný fotograf pro módní časopisy Vogue, Cosmopolitan, Harper's Bazaar nebo Seventeen.

V devadesátých letech se vrátil do České republiky a od roku 1994 do roku 2003 působil na pozici kreativního ředitele pro českou mutaci magazínu ELLE. Zde skončil za nevyjasněných okolností a od roku 2009 je na volné noze a potkat ho je možné hlavně v Praze kde žije a fotí. Na svém kontě má 40 výstav v Čechách i zahraničí.

Já osobně mám moc ráda jeho vtipná vyprávění ze života, kdy s nadhledem a laskavým humorem umí svou měkkou českoslovenštinou glosovat i věci které zrovna moc humorné nejsou. O tom je právě dokument na výstavě promítaný ....

Vzhledem k tomu .....

 

.... že mě zítra čeká další cesta 

do Prahy na již zmiňovaný fotoworkshop a s ním taková pididovolená, chtělo by to zas se zbavit něčeho v květinovém archívu. A tím něčím jsou moje oblíbené jarní cibuloviny - okrasné česneky. Letos jsem doplnila sortiment, ale také zjistila že o nějaké jsem přišla a budu tedy muset za ně koupit náhradu. A tak hupky šupky z pozdně letních veder do příjemných pozdně jarních teplot ....

Kytiček mám nafocených ....

 

..... už spousty, ale teď udělám 

malou odbočku a vrátím se k jedné červnové kulturní akci. Po vernisáži Petra Vápeníka v Berouně, jsem tentokrát navštívila jinou, a to v ambitu kláštera u Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí. Jak jsem dlouho nevěděla kudy vlastně do kostela (Pražák Vltavou křtěný) tak jsem netušila že se zde nachází i takové krásné místo které dodá vystavovaným artefaktům tak krásný rámec. Mimochodem Petr tam měl svých pár fotek na výstavě vloni pod záštitou ČAAF, v překladu České asociace amatérských fotografů. Mnou a vlastně i Petrem navštívenou výstavu, protože jsme se tam sešli, pořádala společnost Czech art foto. Za tou stojí výborný fotograf Martin Skřivánek se svojí ženou Maruškou Stuchlíkovou. Několikrát mě už na jejich akce zval, jenže vzhledem k tomu že operují hlavně na Moravě, ve Zlíně a Uherském Hradišti, mám to bez auta trochu z ruky. Až tentokrát se zadařilo, byla jsem na chatě a navíc bez původně plánované návštěvy dcery s Bobulí, takže program na sobotu byl jasně daný. Praha, Panna Marie Sněžná a fotky....

Těch bylo hodně, a od mnoha fotografů českých ale i zahraničních, v čele se doayenem české portrétní fotografie Milošem Schmiedbergem, přes Roberta Vano, Davida Krause a jiné. Protože téma bylo "Žena" šlo o portréty žen a ponejvíc i ženami focené. Tentokrát byly dokonce v přesile, a mě překvapilo kolik skvělých fotografek mezi ženami je. Dokonce jsem se s velkou radostí potkala s jednou s kterou se známe jen ze skupiny na FB. Musím říct, že jsem měla dokonce strach co tam budu dělat když tam nikoho neznám, to že nakonec dorazí Čerf jsem se dozvěděla až při cestě tam, ale fotografové jsou docela zajímavá entita, dají se do řeči s každým kdo má v ruce nebo na krku foťák a baví se s vámi velmi srdečně. Nakonec se z toho vyklubaly dvě suprové hodiny a ještě příjemná zpáteční cesta s onou fotografkou z FB plus jako bonus pozvánka na workshop s hodně dobrým fotografem a důrazné doporučení k podání si přihlášky do ČFFU, což oboje

 hodlám udělat ....

Červená + oranžová ....

 

.... dvě žhavé letní barvy. Byť moc modelek

a modelů nemám. Nepočítám - li ovšem vlčí máky, kterých se mi na zahradě vyskytuje stále víc a víc, i když letos jsem se jim snažila trochu určit hranice. Ty budou mít ovšem svou samostatnou ukázku

 na blogu ....

A z výšin opět .....

 

.... sestoupíme na zem, a to přímo mezi

květinky. Některé jsou ze zdejší zahrady, jiné ze zahrady na chatě. A jak bude vidět, jsou i z brzkého jara či léta. Dneska začneme kombinací zelená + bílá. Jak už je samozřejmostí, všechna kvítka v následujících článečcích jsou focená různými starosklíčky ....

Když se podívat na Vídeň .....

 

.... tak pěkně z výšky. Jen to chce místo odkud

jí máte jako na dlani. Buď si vyšlapete kolem 260 schodů na věž sv. Štěpána, nebo mnohem pohodlněji po menším množství schodů či s použitím výtahu právě v Domě moří. Přehlídnete odtud vlastně skoro celou Vídeň, protože ta, narozdíl od Prahy, leží na rovině. Na placce. Pod posledními vrcholy Vídeňských Alp a vlastně se táhne až k Mikulovu, a když se to tak vezme pokud nepočítáme Pálavu, tak skoro až k Brnu. To se to pak kouká všemi směry a stále vidíte město, až k obzoru. Ale nevidíte jediný kopec, který by překážel ve výhledu. Tohle se vám ovšem v Praze nestane, ta má svůj krásný kopcovitý profil. Co je na Vídni krom plackoidní podoby zajímavé je, že nejen je městem kaváren, muzeí, všudypřítomných připomínek Rakouska - Uherska a císařství vůbec, ale také je městem střešních nástaveb a městem s překvapivým množstvím střešních zahrad a zahrádek. To je pak žůžo bydleníčko, jste v zeleni, ve velké městské aglomeraci ale máte klídek, život města k vám doléhá už jen jako vzdálený šum.

Nevím jestli vůbec má .....

 

.... cenu nějak tohle notoricky známé

místo víc představovat, protože o něm již bylo napsáno mnoho článků. I já mám na blogu nejmíň čtyři. Nicméně pokud jdete na návštěvu vídeňské zoo, prostě tady to nemůžete v žádném případě přehlédnout. Ano, mám na mysli samozřejmě letní sídlo rakouských císařů a císařoven zámek Schönbrunn. Viděla jsem ho už v zimě, na podzim i teď na začátku léta, viděla jsem ho z venku i část zevnitř. Takže tentokrát jen hopem. Spíš šlo o další části a stavby v jeho rozlehlém parku .....

Jen tak bokem .....

 

.... pokud by jste někdy chtěli Dům moří

navštívit, doporučuji spíš v zimě než za parných dní. Ono vyhřátá ohromná akvária, vyhřátá část pro opičky a papoušky, či suchozemské plazy dokáže pěkně zatopit a pokud je navíc venku slunečno, a tím pádem i prosklené stěny topí, vylezete ven pěkně zpocení. V zimě to ovšem může být příjemné se pěkně v mraze vyhřívat spolu s ostatními obyvateli věže.

Další expozice která nás čekala byla opět tak trochu záhřevná, přejížděli jsme totiž do vídeňské zoo v parku u zámku Schönbrunn. Tahle zoo je zároveň nejstarší na světě, ale i nejoceňovanější zoo v Evropě.

Byla založena již v roce 1752 císařem Františkem I. a pro veřejnost se poprvé otevřela v roce 1792. Plochou nepatří mezi ty největší, ale najdete zde na 700 druhů zvířat. Jako největší lákadlo jsou samozřejmě pandy velké, ale i koalové (k těm jsme nedošli), pandy červené, surikaty nebo lední medvědi. Uprostřed zahrady stojí krásný letohrádek Marie Terezie v kterém je velká restaurace od níž se paprskovitě rozbíhají cesty k expozicím. Ale nejen zvířata, ale další přidanou hodnotou je nádherný zámecký park s ohromným skleníkem a rozáriem, no a pak samozřejmě samotný zámek Schönbrunn a gloriet nad ním. Zhruba týden po naší návštěvě se před zámkem konal každoroční letní koncert Vídeňských filharmoniků který živě přenášela i Česká televize, takže jsem si užila i kulturní podobu parku ....

Zatímco o květnových .....

 

.... svátcích jsem se pohybovala jen v okolí

Prahy nebo chaty, poslední květnový den už jsem opustila hranice republiky. První letošní zájezd byl, vlastně skoro jak domů, do Vídně. Protentokrát za rybami, obojživelníky a zvířaty do Haus de

 Meeres, čili Domu moří a do schönnbrunské zoo, kde jsou samozřejmě hlavním lákadlem pandy velké. Popravdě jsem na tenhle zájezd chtěla jet už před čtyřmi lety, jenže byl okamžitě vyprodaný, a já mezitím objevovala jiné destinace. Takže když jsem ho zas objevila v nabídce, už jsem neváhala a zakoupila jej.

Haus de Meeres je osm pater akvárií, terárií i možnost procházet mezi opičkami, papoušky, lemury a želvami a z restaurace v posledním patře si vychutnat 360° výhledy na Vídeň. To vše v dělostřelecké věži z II. světové války. Těch věží (Flaktürme) bylo postaveno nacisty šest, vždy zdvojené, v pomyslném trojúhelníku okolo svatoštěpánského dómu. Jedna z věží nesla v tzv. vlaštovčích hnízdech protiletadlová děla, flaky, a druhá věž byla radarová a zaměřovací. Ale ve věžích byly i kryty, nemocnice, tovární hala či velitelské stanoviště. Byly zcela soběstačné ve všem a patří k největším bunkrovým stavbám na světě. Po válce je chtěli spojenci zlikvidovat, ale věže stojí v tak husté městské zástavbě, že je raději nechali stát tak jak jsou. Patří mezi kulturní památky a tak se nesmí ani zbourat ani významně měnit jejich podoba. 

Věž v které je Haus de Meeres stojí nedaleko ulice Mariahilffestrasse a je to drobeček vysoký 47,3 m o půdorysu 31x15 m. Na věž plnou akvárií se změnil již v roce 1957. Ovšem tak dokonale, že ani nepoznáte kde se vlastně nacházíte. Jedině když navštívíte v jednom z pater expozici v původní podobě věže ....

Druhý květnový svátek ....

 

.... kdy se slaví den vítězství, jsem 

zvítězivší nad tou kupou práce kterou jsem si částečně vymyslela či jsem k ní byla okolnostmi přinucená, vyrazila slavit i já. Tentokrát jen za humna. Původně jsem měla v plánu mnohem větší okruh, jenže v půlce procházky mě přepadla taková neskutečná nechuť k tomu byť jen pomaloučku zvedat nohy, že jsem si jí při nejbližší příležitosti (rozumějte odbočce z cesty) okamžitě zkrátila a nabrala zase směr domů. Nevím jestli se vám to taky někdy stává, prostě v jednom okamžiku si jdete ejchuchů a říkáte si dám klidně deset kiláků, a v druhém začnete šíleně tu cestu před vámi nesnášet a jediné co se vám zjevuje před očima je  křeslo, nebo ještě lépe gauč na kterém spočinete se zavřenýma očima a říkáte ať všichni a všechno vám dají svatej pokoj ... prostě jsem to přepískla s tou prací a dopadlo to na mě jak deka.

Probouzející se listnaté lesy se svými mnoha odstíny zeleně jsou pravý balzám pro oči, duši i upracované tělo ....

Jako nadšený fotograf ....

 

.... květů, mám raději honosné 

barvami a květy hýřící parky francouzské. Ale pokud jdete v pravý čas, i v poklidném a umírněném parku anglickém najdete květů dost.

Docela mne překvapilo jak dost ....